Články

Cybercity - část 1

2011-03-07 Přečteno: 2 715x

Úvod

Chtěla bych Vás upozornit, že následující příběh je vytvořen opravdu jen z mé vlastní hlavy. Neobsahuje žádné skutečné postavy - i když se vám může zdát, že následující individua vám mohou být v něčem podobná.

Jde o kyberpunkový příběh z budoucnosti s obsahem porna a detektivky, proto doufám, že si to buď zamilujete nebo ho budete nenávidět. Přeju vám upřímně mnoho zábavy a čekejte na další díl, který bude co nevidět.

Vaše Terry Blackie

Část 1

Opírám se o studenou zeď nahrávacího studia a nemůžu se vynadívat na tu scénu před sebou. Miluju, když jí svazuje někdo jiný než já a jak je sexy. Cena scéna působí jako ze strašlivého snu pro Normála.

Ptáte se sami sebe, co to asi znamená být Normálem a proč by se mu to nelíbilo?

Vítejte v ryze krásné budoucnosti. Píše se rok 2166. Ano, nastaly razantní změny. Já už žiju v tomhle světě pomalu dobrých dvacet pět let a nemohu vědět, jaký byl svět v minulosti. Muzea jsou pro mě jedinou spojitostí s dobami minulými.

Ale přiznám se, že kdyby se tu objevil znenadání člověk z jednadvacátého století, jeho organismus by dostal opravdový šok a možná by se z toho dlouho nevzpamatoval. Společnost se dostala do nové úrovně. Města rostou do stratosféry, Měsíc je terraformovaný a obyvatelný. Na ostatní planety se člověk dostane pomocí kosmických lodí, takže výlet na Mars a nebo měsíce Jupitera nejsou problémem, ale kdo by létal někam jinam? Země je sice díra, ale pořád je to domov nás lidí. Ale přejděme k té největší změně světa, který známe.

Lidská populace se od roku 2099 rozdělila na dvě části – Normálové a Podivné.

Jak byste poznali na ulici Normála? Za prvé jeho tělo nepokrývá ani jedno tetování, piercing či žádná jiná tělesná modifikace. Většinou jsou to lidé plešatí s modrýma očima – stále se spojují s Hitlerem a jeho myšlenkou ,,čisté“ společnosti, tedy dokonalé nadrasy - , kteří mají na sobě jen Společenské oblečení. Ideologie jejich Společenského oblečení je čistota, žádná atraktivita, jen být spolknut s davem Normálů, kterým se města hemží.

Co si pod takovým Společenským oblečením představit? Žádná umělá hmota. Jen čistá bavlna. Muži jsou nejčastěji oblečeni v černých či šedivých polobotkách – všechno oblečení od Normálů má černou, šedivou či hnědou barvu, plus jejich lehce světlejší či tmavší odstíny, dále jsou to dlouhé kalhoty a pak jen prosté sako bez kravaty. Pod saky nemají nic, ale pohledu na jejich hrudě si nikdy nedočkáte, protože pro ně snad slovo nahota neexistuje. Muži nosí často rukavice stejných barev, které jsem vyjmenovala.

Ženy vypadají velice podobně. Šedivé, černé či hnědé boty bez podpatků, dlouhé sukně až na zem, saka, která se opravdu neliší mužských a rukavice. Ptáte se, jak poznáte ženu? Já je na ulici rozpoznávám jen podle jejich typických boků či hrbolků ňader pod svrchním šatstvem.

Jejich společnost se hnusí dnešních drog, které nám pomáhají měnit lidství – dokáží změnit části obličeje – nikdy celý obličej a většinou jen na pár hodin, když potřebujeme, pomáhají měnit depresivní nálady na pozitivní v neomezeném množství. Stejně tak odsuzují nové druhy alkoholů – jinak šampaňské, víno červené i bílé si často v restauracích či hospodách neodpustí. Ale co opravdu zbožňují? Jsou to nové plastické operace, které jim ubírají minimálně deset a maximálně dvacet pět let. Tyto operace nemění jen vzhled vaší tělesné schránky, ale také zabírá na vnitřnosti, kosti a nebo mozek. Jejich životy se tak prodlužují minimálně o sto dvacet let. Proto se jejich věk nedá tak lehce odhadnout.

A teď přejděme ke druhé skupině, do které patřím i já. Byli jsme nazváni Podivnými, a protože tento název vymysleli Normálové, na protest jsme si ho nechali.

Lišíme se stejně jako černá a bílá.

My si necháváme vlasy, necháváme si své barvy očí, neschováváme se za kontaktními čočkami. Naše ideologie je spojená s barvami, občas až přehnanou atraktivitou, tělesnými modifikacemi, užíváním života, žádným pevně daným řádem, který by nám přikazoval barvu vlasů, jejich délku, počet modifikací, tvar těchto modifikací a ani našich myšlenkových pochodů.

Ne, nemyslete si, že jsme anarchisté. Ne, my stejně tak jako Normálové posloucháme pravidla, zákony a příkazy Států. Je to prapodivné, ale hlavami Států jsou lidé, kteří se distancují jak Podivným tak i Normálům.

 Ale proč jsme se takto museli rozlišit? Proč přišlo rozdělení na dva tábory? Postupem času se dostaly do popření našeho sexuálního ale i normálního života sexuální úchylky. Říkejte si, že to není možné, ale opravdu se tak stalo. Masochisti, sadisti či sadomasochisti se přestali schovávat ve svých salonech a konečně jsme vyšli do ulic. Jako skupina, která chce být respektována a ne jen odsuzována. My potetovaní, my s piercingy jsme chtěli dostávat práci na vyšších postech a ne jen uklízet či dělat podřadné práce. Chtěli jsme recesi. Chtěli jsme ukázat, že i takhle se dá žít. Že nemusí vše být normální. My jsme byli normální pro sebe, my jsme byli pro Normály odlišní. Copak jsme nebyli lidé?

Od té doby, co se začaly rozšiřovat televizní stanice, rozhlasové vysílání, tetovací salony na každém rohu, BDSM diskotéky, hospody bez diskrétnosti, nové módní značky, extravagantní účesy neviděných tvarů, svazování na ulici, latex i v pracovních pozicích, jsme se rozdělili. Lidé, kteří odsuzovali tyto novinky a hnusili se jim, se stali Normály. Zapřísáhli se, že nikdy nebudou jako my. Nikdy se nezmění a že budou uctívat jen své Normální věci.

Ve společnosti jsme se už nevnímali a nebrali se jako nepřátelé, ale stále docházelo v hospodách či na ulicích k občasným hádkám a rvačkám. Ano, občas se dostalo na vraždy, ale už to k nám patřilo. Copak v minulosti je skupinky nemlátily, nervaly, nepraly či nezabíjely?

Tohle je náš nový svět.

Z mých vzpomínkových představ mě probudí zaklepání na mé holé rameno. Prudce sebou trhnu a otočím se. Mé dlouhé červené vlasy mě pohladí po tváři, prostě krásná vylekaná sexy otočka.

,,Sorry, Black, nechtěl jsem tě vyděsit, ale potřebuju pomoci obléci Safy,“omluví se muž se sluchátkem přidělaným chemickým lepidlem k dolnímu koutku. Je mu kolem čtyřiceti. Jeho vrásky jsou tak hluboké, že by člověk řekl, že je ještě starší. Černobílé delší vlasy mu spadají na ramena. Pod očima má vytetované další černé oči.

Oblečen je do černých kožených kalhot a do síťovaného trika, na kterém má připíchlou malou placku s názvem metalové kapely, pro kterou právě teď se Safi pracujeme.  Stále si nemohu zapamatovat jejich jméno. Tak zaměřím pohled s přibližujícími kontaktními čočkami na placku. Je malá černočervená s krvavě udělaným písmen a v pozadí je ve stínu svázaná žena v kozelci. Kapela se jmenuje Forgotten. Jak těžké na paměť, co?

,,Nikdo ze štábu se jí v oblékání prý nemůže ani dotknout. Prý jen ty,“protočí své oči, ve kterých se mu značí zlost. Naštvaně poslední slovo zasyčí. Nedá se to neslyšet.

,,Ale přece bys jí nechtěl naplácat, ne?“rozesměju se jeho vzteku. Představa jeho velmi tučné postavy a jak by se snažil bičíkem zmlátit mnou milou Safy, mi připadala velmi vtipná. Manažerovi se blýskne v očích.

,,Abych nenamlátil spíš já tobě, Black,“

,,Nech si zajít chuť, hochu,“zašklebím se a vycením na něj své upírsky upravené zuby. ,,Jdu za Safy, tedy pokud chceš dál pokračovat v natáčení,“

Projdu těsně kolem něj bez odpovědi, protože je mi jasné, že bude chtít pokračovat. Už z minula si pamatuju, jak mě stále popohnával s častým ukazováním a ťukáním na své vytetované a fungující hodinky na levé ruce.

Navíc se mi hnusí jeho pohledy. Je sice Podivný, ale jeho energie a jeho feromony mi nevoní. Stále neví, co chce. Nikdy nepochopím, proč mají metalové kapely takovéhle nové Podivné. V téhle branži by se našlo mnoho mladších Podivných, kteří o tom vědí více než tenhle tučný a nerozhodný manažer.

Projdu pomalu kolem dalších mužů, kteří tam v poklidu popíjejí kafe z plastových kelímků. Oba se po něm s mrknutím podívají. Hned mi došlo, proč na mě mrkají, jsou to dva členové z kapely.

Ten mladší, stojící napravo s vypracovanýma a potetovanýma rukama ve stylu tribal, je hráč na elektrickou kytaru. Když se chci procpat mezi jejich těly, abych se dostala dozadu do komory pro mě a Safy, mladší kytarista mě zarazí se, když se opře rukou o zeď těsně vedle hlavy druhého muže, který je baskytaristou. Tím mi zatarasí cestu.

Všimnu si, že na jeho ruce, kterou mi zatarasil cestu, je přidělaný nějaký dlouhý a docela těžký řetěz, který vede někam těsně vedle jeho nohy.

Vedle něj klečí dívčina, která má tento těžký řetěz přidělaný k ocelově-koženému obojku na krku. Vidím, že nataženou rukou ji pěkně dusí. Ale ona pořád pěkně poslušně sedí. Na těle má celotělový tmavě modrý catsuit, který se jí hodí k světle modrým čočkám, co má v očích. Má velmi hubenou postavu, skoro žádné boky, ale opravdu úchvatný kousek.

Tmavě modrá kukla, která pevně obepíná hlavu, ale není vyrobena z latexu ale z tvrdé kůže se šněrováním zezadu. Poznám tu vůni i na těch pár kroků, co ode mě sedí. V ústech má ocelový a ostnatý roubík, který má zaražený napevno v ústech, který drží popruh kolem hlavy. Z úst jí tence vytéká pramínek krve. Vypadá to, že slečna už nemá jazyk – není proč se o ni bát. V dnešní době už jsou operace, které vás kvůli sexuální úchylce zbaví i na určitá místa bolesti do konce života – je mi jasné, že pro masochisty tyhle operace nemají efekt. Slečna má určitě odstraněná nervová zakončení v ústech.

 Ruce jí spočínají za zády, takže nepoznám, jestli jsou svázané nebo ne.

Poslušná čubka. Po těle mi naskočí husí kůže. Je nádherná, ale musím si udržet odstup. V dnešní době je těžké skrýt své pravé – jestli je člověk dominantní a nebo submisivní. Lidé se už naučili rozeznávat podle výrazu tváře či pachu, v jakém postavení proti nim jste. Já nenávidím, když to na mě kdokoliv pozná, proto se to snažím skrývat před společností. Jen Safi ví, jaká opravdu jsem.

,,Koukám, že sis našel opravdu oddanou subinku, když už nemá ani jazyk, že?“zvednu ke kytaristovi oči a konečně si ho pořádně prohlédnu.

S tetováním jsem se trefila. Tribal a velmi dobrá práce. Vypracované ruce – patří snad ke každému kytaristovi, kterého jsem kdy viděla. Měří něco kolem sto devadesáti centimetrů. Je nejhubenější z celé kapely. Má velmi úzkou hlavu, barva jeho pleti je dokonce ještě o jeden odstín světlejší než moje a to je co říct. Pozoruje mě velmi výraznýma světle hnědýma očima, ale kontaktní čočky nemá. Ty už poznám.

  Asi dva centimetry pod očima má vytetované symetrické čárové kódy. Jeho ústa jsou nevýrazná a ani nejsou natřená žádnou rtěnkou, co si většina kytaristů v téhle době oblíbila. Někde v jejich nitrech se asi objevilo trochu transsexuálního já. Ale tohohle se to asi netýká.

Pod rty mu do prostoru trčí velký ostrý piercing z chirurgické oceli. Sama takový vlastním, ale nosím ho jen na občasná setkání Závislých na piercingu.

Pískovo-tmavě hnědé vlasy mu spadají asi dvacet centimetrů pod ramena, ale přesto mu nezakrývají trochu větší uši, které jsou obohacené velkým množstvím kovových černých kroužků a zakončené tunely s průměrem 3 cm. Je oblečen v latexovém triku bez rukávů, takže vypracované ruce jsou ještě výraznější. Celkový vzhled je zakončen koženými černo-bílými kalhotami a vojenskými botami.

,,Spíš jsem našel oddanou fanynku, Black. Nechceš se přidat?“usměje se a já si všimnu, že i on podstoupil zubní modifikaci v podobě upířích zubů. Opravdu ráda bych viděla krk jeho věrné fanynky. Sadismus a dominance z něj jen srší a nesnaží se svou podstatu skrýt.

,,Myslím si, že zůstanu u svého manažerského postu, zlato,“přejedu si po rtech hadím jazykem. Vždycky musím mít navrch. Kytarista se jen pousměje.

,,Měla bys sebou hodit. Nemáme dneska jen natáčení tohohle klipu,“zasyčí mi do ucha baskytarista stojící přímo za mnou, na kterého jsem úplně zapomněla. Cítím, jak mi chtivě očuchává vlasy.

Srazím k zemi kytaristovu ruku, jeho latexová čubka se konečně vzrušeně nadechne. ,,Jak je ctěná libost, pánové,“nadhodím ten nejkrásnější úsměv a konečně projdu mezi jejich těly. Naposledy se setkám pohledem s dívkou sedící na zemi. V jejich očích svítí stydlivý dík.

,,Kam čumíš, čubko?“zatáhne za řetěz s křikem její kytarista a ona hned skloní s huhláním hlavu k zemi.

Jen se odvrátím. Já bych takhle nikdy nechtěla dopadnout. Odevzdat se někomu, nechat si kvůli němu vyoperovat nervová zakončení a žít jen pro něj. Já jsem ráda sama sebou, stejně jako Safy. My žijeme pro sebe.

 Konečně dojdu ke dveřím naší místnosti, za kterými stojí sto procentně nasupená Safy. Naposledy se otočím k dívčině klečící na zemi. Poslední, co spatřím, je kapka krve, která padne z jejích zacpaných úst k zemi.

Diskuze o článku Nové téma


Foto galerie


Články