Články

Madam NoorN - Dívej se maličký

2013-09-06 Přečteno: 2 537x

Dívám se na ní přes závěje řas… je tak krásná, žena mých snů. Padám, nic neříká a já padám. Moje nohy se před jejím pohledem podlamují a já klečím na kolenou. Pomalým krokem projde okolo mě… Bohyně. Já se chvěju a ona to vidí. Cítí to. Jen tak, jakoby nic, mě pohladí a potichu mi řekne „Neboj se… splníš si sen…“.

 Podává mi ručník a nařizuje: „Koupelna je za rohem. Umyj se a vrať se nahý.“ V koupelně teče jenom studená voda. Proč? Je to záměr? Nebo nemá teplou? Kapky dopadají na tělo a naskakuje mi husí kůže… moje tělo se chvěje zimnicí. Rychle vybíhám ze sprchy a suším se. Pomalu se vracím do pokoje… každý krok je jako ve zpomaleném filmu. Vidím špičku jejích kozaček… určitě sedí v tom velkém křesle… ještě jeden krok… už jen jeden a jsem u ní. Ještě se můžu otočit… mozek utíká, ale tělo mě žene dopředu. Óóóóóó – jak je moje Bohyně krásná. Klekám si k ní, beze slov klopím zrak k zemi a tělo mi zalévá teplo. Ostych a pokora… patřím jenom jí, její moc mě pohltila. Moje první Madam, moje Paní, moje Domina! Její noha se pohne, podpatek se opře o moje stehno. Ztuhnu. Jsem vzrušený… dotýká se mě Bohyně.

 Ohne se ke mě, její plavé vlasy mi přikryjí tvář. Zašeptá „vstaň, chci si tě prohlédnout. Otoč se, ještě. Pokračuj. Ano, tak je to správně. Jsi velmi šikovný. Dám ti jméno Sam.“ Vstává a já automaticky padám na kolena. Nemusí nic říkat, z pohledu cítím že si mám kleknout. Ani nevím, odkud ho vytáhla, ale drží jej v ruce. Její hruď se nakloní k mojí tváři a ona mi zapíná OBOJEK. Cítím její vůni. Cítím, že se mi naplňuje sen... Bože, to ne! Ta hamba! Nezvládl jsem to, nezvládl jsem své vzrušení. Můj penis explodoval. Mé tělo selhalo! Vyhodí mě. Pošle mě pryč! Co jsem to jen provedl? Dívá se na mě, mlčí. Jen ukáže prstem a hodí mi papírový kapesník. Pochopil jsem beze slov. Sahám po kapesníku a utírám sebe i podlahu. Klopím zrak. Hanba mě fackuje „Proč mlčí? Proč? Ať něco řekne, cokoliv...

 Dusno by se dalo krájet. A ona mlčí a já cítím jenom její pohrdavý pohled. Ohýbá se a k nohám mi hází sadu pout. A sáček. Co v něm asi je? „Ihned si je nasaď. A rychle! Utíká ti čas.“ Chaoticky si zapínám pouta. Nohy, ruce... nevím, co kam patří. usmívá se. Evidentně se baví. Sleduji jí přes záplavu řas. Je nádherná, moje Bohyně. V sáčku jsou zámky. „Zamkni si pouta a klíče dej na sem na tácek. Leknu se. „Co když mě je nedá? Jak půjdu s pouty domů, k té druhé?“ Chvilková obava se rychle ztratí. Klíče pokládám na tácek a opět si klekám k jejím nohám.

 Vstává z křesla, ohne se ke mě a do očka obojku zapíná vodítko. Tak, a teď začíná moje psí cesta za štěstím. Plní se můj sen. Stávám se mazlíčkem mojí Paní, mojí Bohyně, mojí NoorN.

 Tak ubíhaly hodiny, ubíhaly dny. Stává se ze mě vycvičené štěňátko. Stačí pohled mé Paní a já vím, jestli je spokojená. A zda dnes budu spát v psím pelíšku u jejích nohou nebo skončím v kleci na balkoně. Madam ví, co je dobře. Madam ví, co si zasloužím. Madam je spravedlivá. Ona dobře ví...

 „Dnes večer budeme mít hosty, Same. Dnes večer tě ukážu kamarádkám. Musíš se chovat tak, jak jsme se učili. Tak, jak se má chovat správné štěně. Rozumíš mi?“ „Ano, má Paní“ odpovídám. „Pokud vše proběhne tak jak se sluší, dostaneš odměnu. Odměnu, po které toužíš. Splním ti tvůj štěněčí sen a dovolím ti přivonět. Dovolím ti, aby jsi políbil mé nohy. Ale ...!“ Vždy je tam nějaké to ale. Snad já, štěně, neselžu. Snad splním představu mé Madam, mé Bohyně.

 Těsně před večeří mi Madam nařídila, abych se vykoupal. Brrr, studená voda, nemám jí rád. Potom mě Madam ustrojila. Dostal jsem latexový trikot, můj obojek se psí známkou a pouta. Vodítko ne. Sama Madam měla krásné červené šaty až na zem a na nohou ty krásné, červené střevíčky, které jsem byli spolu vybírat. Ach, to byl krásný zážitek... (ale o tom až někdy později).

Plavé vlasy měla svázané do uzle, decentně nalíčená vypadala jako z filmového plátna. „Budeš vítat hosty a celý večer se nám věnovat. Obsluhu zabezpečí pár jiných štěňat, které přivedou mé přítelkyně.“ Večer probíhá klidně, všechno je ak jak má být. Moje milovaná a zbožňovaná Madam je spokojená. Dámy se rozcházejí. „Co bude následovat? trest nebo odměna?“ Tlapky se mi potí. Tělo se třese. Klečím a čekám. Nemám odvahu zdvihnout zrak. Velká komoda s hračkami se otevírá a moje Bohyně vytahuje černý závoj. Zakrývá mi zrak. jsem šťastný. Dokázal jsem to. Madam mi dnes dovolí políbit její nohy. Moje Bohyně... Moje Paní. Nic nevidím, pokojem se šíří hudba. Giuseppe Verdi a jeho Nabucco. Bože, to nevěstí nic dobrého. Začínám se bát. Nevidím, ale cítím jak se těla dotklo něco chladného. Folie. „Vstaň! Zdvihni obě ruce.“ Okamžitě udělám to co chtěla. Jednou se otočí okolo mě a říká „a teď se toč sám, Same. Rychleji! Víc! Ano, tak ...“ Točí se mi hlava. Nemůžu se hýbat. Tělo zalévá teplo. „Ruce podél těla, Same.“ Ani se nenaději a tělo mám zamotané. jen malý otvor na dýchání. Jinak jsem ztracený. Nevím kde je sever. Nevím, kde jsem já. Dostávám se do tranzu.

 Pomalu mě klade na zem. Jako vždy to dokáže. je taková drobná a vždy mě položí. Moje Madam, moje Bohyně. Cítím, jak mi malý otvor na dýchání ucpává známá vůně. Mám blažený pocit z Božských nožiček. A já padám a padám, hluboko, ani nevím kam. Dusím se, snažím se pohnout, ale nejde to. Jsem v tranzu, skoro v agonii. Tlak se uvolní. Dýchám. Tak se mnohokrát opakuje. Tlak povolí a já cítím, že Paní odchází. „Šustí folie nebo šaty mé Madam? Co to ...?“ Tlak povolil, folie v okolí mého penisu se trhá. „Co se to děje? Bože ne. Co se to děje?“ Cítím gumovou rukavici. Cítím, že Madam něco dělá. Je to velký tlak. Roztrhne mě. „Ó ne, nesmím se udělat. Ne zase do její ruky.“ Podvázala mě a já, zvíře nevděčné, jsem jí do ruky pustil ten hnus! Hanba mě. Hanba. „Sto ran rákoskou. A přes koule, ty nechutné zvíře. Já jsem ti dala svou vůni a ty mi jako odměnu dáváš svůj smrad?!“ Rány padají, už ani nepočítám. „Jak jsem jen mohl? Jak? Ach ne ...“ Křičím bolestí. „Madam, odpusťte mi, Bohyně moje. Už se budu ovládat. Prosím. Prosím ...“ Rány přestaly padat. Folie se trhá a mě v hlavě duní její slova: „Ráno se sbalíš a půjdeš k té druhé. Dovolená ti skončila. Až se budeš ovládat, tak se můžeš vrátit

Kráčela. Její boky se vlnily. S věkem zmohutněla, zkrásněla. Byl oblejší, ale ta obslost jí přidávala na kráse. Její dlouhé, plavé vlasy padaly volně na ramena. Ještě z nich kapala voda. Sedla si do křesla a Samovi podala kartáč. Klekl si za její záda a začal tu záplavu vlasů česat. Sam nevěděl, jak dlouho tak klečel. Vlasy už byly dávno suché. Dnes jí ani jednou kartáčem nezatahal, nedostal ani jednu facku. Zachvěla se. Vstala. „Zůstaň! Hned se vrátím.“ Za okamžik byla zpátky. Už nebyla v županu ale ve svých dlouhých černých domácích šatech. Samovi se ty šaty moc líbily. Ukazovaly tak mnoho a přesto nic. Podala mu levandulový krém a nohy zlehka přehodila přes opěradlo křesla. Věděl, co má dělat. Už nepotřebovali slova. Už 16 let sloužil Madam. Už z pohybu poznal, co chce. Stačil pohled a on věděl co, kde, proč a jak…

Něžně uchopil její nožku a položil si jí na své stehno. Z tuby vytlačil krém a rozetřel ho ve svých dlaních, aby NoorN nestudil. Začal něžně a pravidelně masírovat chodidlo, od prstů nahoře. Přecházel až ke kotníku. Jeho masáž byla tak dokonalá, že jí doprovázely slastné vzdechy Madam. Vzdychala víc a víc. Její tělo se jemně zachvělo a Sam se podvědomě usmíval. Byl šťastný, pyšný na sebe. Opět dokázal Madam uspokojit. Ale běda! Madam si všimla. Ona si všimla, že jeho tělo reaguje. Jeho mocný pyj se vzpřímil. Stojí pevně jako topol. Její noha se vtrhne a bič letí rychlostí blesku vzduchem. Je slišet jeho švih. Dopadá přesně na jeho ztopořený úd. Sam se prohne bolestí a sykne. Druhá, třetí, čtvrtá… dvacátá. Už rány nepočítá. Úd je modrý, opuchlý. Madam vstane a bosou nohou dupne do vajec. „Prase nevychované! Schovej si tu svojí ubohou nádheru, nebo ti jí zavřu do klece“ Tak moc by chtěl, aby klesl. Ale on ne. Stojí tam jako pyšný páv. „Bože, schovej se, schovej. Nechci do klícky. Nechci pás!“ Ale jeho úd ne a ne poslouchat. Stojí hrdě. Drží čestnou stráž. To nemůže dobře dopadnout. Nemůže. Ona ho potrestá. Ukáže mu, že ona je pán situace. Nasazuje si rukavice. Ó, to ne! Je vidět, že se hněvá. Dívá se, jak rukavice klouže na její ruku. „Co jen bude? Co bude následovat?“ letí Samovi hlavou. „maličký, poslouchej mě, dobře mě poslouchej. Tato drzost musí být potrestána!“ Dává mu masku, Sama chytá panika. Začal se třást, ale penis stále stojí. Zbláznil se. To není možné, ne a ne ho dostat dolů. Stojí a vzrušení stoupá.

Nemůžu dýchat, otvor v masce je malý. Nevidím. Cítím rychlé doteky latexových rukavic. A potom něco tvrdého. Něco, co začíná drtit varlata. Ano… drtič. Křičím, ale přes masku není nic slyšet, pouze nezřetelné mumlání. Madam se směje, místností se ozývá její zvonivý smích. Bolest je větší, než dokážu zvládnout. Moje tělo padá, můj úd klesá. A já se ztrácím, nevím kam…

… tma, všude okolo je tma. Studené kapky dopadají na jeho tvář. Tma přechází v mlhu a on cítí, že něco studeného ho hladí. Leží v měkkém lůně a cítí JI. Cítí svoji věznitelku. Cítí lůno své Madam. Už ho nic nebolí. Ona mu drží hlavu a hladí ho. Tiskne si jeho hlavu k sobě. „Neboj se, Same, už bude jen dobře. Nedám tě! Dnes splním tvůj nejtajnější sen. Dnes dostaneš to, po čem toužíš už 16 let. Dnes ochutnáš. Nejen vůni, ale poznáš i chuť. Pojď, vstaň. Pomoz vstát i mě.“

Au, auuu. Jak to stihla. Kdy? Jak dlouho byl mimo?? Tolik otázek v jeho hlavě a jeho úd chce mohutnět. Nemůže, je uzavřený, zamknutý v té hrozné klícce. Dala mu najevo, že může cítit, ale nikdy jí nebude mít. Nikdy jí nebude moci ukázat „Aha, ona je pouze moje,“ stále jí bude mít ten hrozný chlap. Jde za ní do vedlejší místnosti. On je tam. Z očí mu šlehají blesky, ale Sam se nedá a zavrčí. „TICHO OBA! Nebo vás uvážu k sobě a poperte se. A ty, jestli žárlíš, máš na co. Sám poznáš trest, a to ještě dnes, za svoje nevěry. A věř, že to bude to poslední, co ti ze sebe ukážu! Same, přines oběd, co jsi připravil a vám naservíruj též. A pohni se, mám hlad!“ Sam odběhl a za chvíli přinesl talíř s jídlem pro Madam a dvě porce také pro ně. „Co to je?? Pověz mi, co to je!?? Jsem snad nějaký pes, abych jedla peří!!??“ Křičí a drží mu kuřecí stehno pod nosem. „Sněz si to sám! Říkám ti – Sněz si to sám!!“ Sam pláče, ale tiše. Jak se to jen mohlo stát? Maso, které připravil, pro jejího muže dal na talíř své Paní. Třese se. „Co jsem to jen udělal? Teď mě pošle pryč. Už nikdy neochutnám její vůni.“ U srdce ucítí bolest, tak velkou, až mu trhá hruď. „Moje milovaná Madam, odpusťte mi, prosím. Já jsem nechtěl… prosím, prosím…“ Jeho vzlyky zanikají v hlasité hudbě. Verdi. „… óóó milost. Ne, milost Madam.“ Hudba mohutní a svist rákosky protíná jeho zadek. Další rána. A je tam. Křik. Hudba a její slastné výkřiky se míchají. A ten na řetězu se škodolibě usmívá. Nabucco zní místností a rány padají jedna za druhou. Samovi se ulevuje. Ty rány jsou odpuštění. Ty rány jsou jako hřejivá mast na jeho duši. Sam je šťastný. Už nekřičí, už se jen usmívá. Toto nebyl trest ale odpuštění. Odpuštění. Její odpuštění.

Řetěz se zatřese a Sam vidí, že Madam drží manžela za obojek. Svojí tvář má těsně před jeho tváří a do hudby zní její hlas: „Dívej se, maličký. Dívej se, jak jsi maličký. Jako to, co jsi do teď měl jenom ty, dostává někdo jiný. Dívej se, jak si užiju tu slast. A neodvažuj se odvracet zrak!“

(pokračování příště ...)

Diskuze o článku Nové téma


Foto galerie


Články