Fórum - Téma


Klinik


Fórum Pokec všeobecný Klinik



2008-11-17 14:30:52

Pro všechny, kteří mají rádi nejen sestřičky...

2008-11-17 14:33:44

To úterý byl skutečně zvláštní den. Tak pohodově začal a jak zvláštně končil. Léto bylo v plném proudu, sluníčko svítilo a venku bylo tak akorát. Už v poledne mi začalo být zvláštně. Byl jsem celý nesvůj a potil se jak v deštném pralese. No nic, říkal jsem si. Je léto, tak je mi horko. Kolegyně v kanceláři můj nadhled nesdílely, protože klimatizace běžela na plno a jim byla ve sporém oblečení zima. Ve chvíli, kdy jsem ucítil silné bolesti v břiše a zádech, jsem usoudil, že je lepší vyrazit směr domů a nenechat spolupracovníky trpět chladem.

Doma jsem čekal, že bude lépe, ale nebylo. Jako správný chlap a tudíž srab, jsem odolával, co to šlo, ale večer už mi skutečně do zpěvu nebylo. Vyrazil jsem tedy na místní pohotovost. Jen tak, pro jistotu. V místní nemocnici byli velmi milí. Dokonce se snažili zažertovat nad poplatkem, který jsem musel uhradit předtím, než se vůbec vyptali, co mě trápí. Postarší lékařka, možná již důchodového věku, zasedla k psacímu stroji a podrobila mě výslechu. Poté ni prohmatala břicho a záda. Konstatovala, že to určitě není nic vážného, ale přece jenom, aby vyloučila zánět ledvin, mě pošle na kontrolu na Urologii. Prý je to vedlejší budova a nemusím se bát. Ha ha. Je při vyslovení názvu tohoto oddělení mě naběhla husí kůže. Přiznám se, mám z lékařů strach a většina odborných oddělení ve mně vyvolává pocit paniky. V hlavě se začnou honit hrůzné příhody známých i neznámých lidí, kteří se rádi dělí o své traumatické zážitky a děsí tak normální lidi. A přesto. Říkám si, že to přeháním. Vždyť je lékařství jako každé jiné. Nabírám odvahu a vydávám se k vedlejší budově. Při otevření dveří pavilonu se mi lehce podlomí kolena. Jsem stydlivý a představa jakéhokoliv lékařského zájmu o část těla, kterou používám k něčemu úplně jinému a mnohdy velmi radostnému mi rozežírá mozek. A znovu se ozve zdravý rozum, který velí zapomenout na cizí báchorky nafouknuté do obřích rozměrů. Ještě nikdy jsem tak nebyl, ostatně ani jako u jiného specialisty. Prostě se nemám čeho bát!

Bylo pozdě večer a na oddělení sloužila už jen jedna sestra a lékař. Sestřička si ode mě vzala doporučení z pohotovosti a zavedla mě na vyšetřovnu. Poměrně velkou místnost, se skříňkami plnými léků, stůl s počítačem, židlemi, lehátkem a speciálním lehátkem s držáky pod nohy. Takové jsem vídal ve zdravotnických seriálech a myslím, že se lidově říká koza. Ani mě nenapadlo přemýšlet, zda mají oddělené vyšetřovny pro muže a ženy.

„Posaďte se, paní doktorka tu bude hned.“ Řekla a usmála se na mě. Byla mladičká, možná čerstvě po škole a neskutečně hezká. Menší a trošku baculatá, ale celkově jako by do světa dezinfekce a bacilů ani nepatřila. Něžné tvářičky a příjemný hlas mě zbavily strachu. Posadil jsem se a sestra odešla. Za chvíli se vrátila a lékařka s ní. Otočil jsem se směrem ke dveřím a jen civěl. Nevím, jestli se to sluší o bílých pláštích říkat, doktorka byla kus. Vyšší bruneta s kudrnatými vlasy. Ne přímo můj typ, ale celkový dojem byl úžasný. Přistoupila ke mně, podává mi ruku a povídá: „Dobrý večer, já jsem doktorka Kulíková.“ Lehce v šoku také podávám, přeji hezký večer a představuji se. Podal jsem papír z pohotovosti. Lékařka si mě lehko přeměřila, sedla k počítači a začala se vyptávat, co mi schází. Během mého takřka monologu si psala poznámky do počítače.

„Nu dobrá, podíváme se na Vás. Lehněte si na lehátko, vyhrňte si tričko a sundejte si oboje kalhoty.“ Prohlásila a odhlédla od monitoru. Vstal jsem a vydal se na místo určení. Oba dva kroky jsem přemýšlel, jestli mám brát vážně výraz „oboje“. Kalhoty jsem si položil na židli a lehl jsem si na klasicky polstrované nemocniční lehátko. Doktorka Kulíková ke mně přistoupila a začala mi prohmatávat břicho a pak záda. Když skončila suše prohlásila: „Stáhněte si slipy pod kolena.“ Učinil jsem tak, zatímco ona si šla natáhnout vyšetřovací rukavice. Prohmatala mi varlata a pak mi stáhla předkožku. Roztáhla ústí močové trubice a pečlivě sledovala kdoví co. Pořád jsem jí sledoval a hledal jakýkoliv vypovídající výraz ve tváři. A také se bál trapasu. Jsem docela velmi vzrušivý a stačí mi málo, abych se předvedl v celé své velikosti. Naštěstí celé představení trvalo jen krátce a já se uhlídal. „Tak ještě se postavte čele k lehátku, kalhoty nechte dole a opřete se o lokty.“ Trošku krkolomně jsem tak učinil. Vystrčil jsem celou svoji zadnici směrem ke dveřím, kde stála sestřička. Zadíval jsem se na ni a viděl, jak si mě letmo prohlédla, ale skutečně jen letmo. Ani jsem si nevšiml, že paní doktorka namočila prst ve vazelíně a přiblížila se k mé „dírce“. „Nelekněte se!“ Prohlásila za mnou, čímž způsobila, že jsem se skutečně lekl. Jednou rukou roztáhla mé půlky a z druhé zastrčila ukazováček do mého konečníku. Byl to zvláštní pocit, zvláště ve chvíli, kdy se začala dotýkat prostaty. Tak zvláštní, že i penis přestal poslouchat a začal tvrdnout. Proboha jen to ne! Takový trapas, pomyslel jsem si. Přišlo mi to neskutečně dlouho, že mě doktorka „propustila“.

2008-11-17 14:38:25

„No,“ prohlásila, „ještě Vás preventivně pošlu na sono, ať vyloučíme všechny možnosti. Vypíšu Vám doporučení a přišel byste si zítra ráno do ambulance.“ Dost dobře jsem nechápal proč, tak jsem zeptal, zda je to nutné. Prý nezbytně ne, ale bude to lepší. OK. Napadlo mě. Je večer, nikde ani noha a zítra ráno na ambulanci bude narváno. „A nešlo by to vyšetření provést ještě dnes?“ Zeptal jsem se.

Doktorka Kulíková se na mě podívala, pak na sestru a prohlásila: „Dnes večer máme celkem volno, pokud se nepletu?!“ „Nepletete“ odvětila sestra. „Zabere to tak hodinu, máte čas?“ Zavrtěl jsem kladně hlavou. „Dobře, jděte se sestrou, ta Vám dá klystýr a pak se vraťte!“ Co?! Vyděsil jsem se při vzpomínce na Švejka. K čemu jsem to kývnul a ještě dobrovolně. Přemýšlel jsem, jak couvnout, ale vlastně proč?! Čeho bych se měl bát? Že sestře ukážu něco, co neviděla? To je směšný, obzvláště, když mě viděla v ordinaci. Že to nevydržím a nedoběhnu na záchod? Se vztyčenou hlavou jsem za sestrou vešel do jakési umývárny s lehátkem. Měl jsem si odložit a položit se na něj. Skřípavým hlasem jsem sestru upozornil, že nevím jak. Ta ihned pochopila, která bije a s lehkým úšklebkem upřesnila instrukce. Nevím, jestli je to standard, ale navlékla si mimo rukavic i igelitovou zástěru. Řekla ať se uvolím a dýchám z hluboka. „Nejdříve Vám namažu konečník, aby hadička snadněji klouzala.“ Ihned jak řekla, tak jsem ucítil studený prst mezi půlkami. „Tak teď zastrčím hadičku a začnu pouštět vodu. Pocítíte lehký tlak, ale ten brzy poleví.“ Tekutina ve mně začala mizet, ale tlak ne a ne polevit. Navíc čím více vody přitékalo, tím tužší bylo mé kopí. Bylo mi neskutečně trapně, ale mou hlavní myšlenkou bylo nepotřísnit onu milou dušičku. „Tak, to je všechno. Zkuste vydržet tak 5 – 10 minut a pak si můžete vedle dojít na záchod.“ 5-10 minut?! To si ze mě dělá srandu, já nevydržím ani minutu. I přes erekci jsem se kvapně zvedla začal oblékat. Sestra na mě trochu nepochopitelně zírala a do očí to zrovna nebylo. „Pardon.“ Uvedl jsem bez bližšího vysvětlování a zmizel za dveřmi. Když jsem se po pár minutách vrátil, sestra mě upozornila, ať nespěchám, že se voda muže vracet. A měla pravdu.

Když už jsem byl skutečně o pár kilo lehčí nakráčel jsem znovu do ordinace. Sestra mě usadila a šla pro lékařku. Když se obě vrátily, doktorka si mě znovu přeměřila a vyzvala mě, ať se svléknu a lehnu si na lehátko. Nechápavě jsem se zeptal co všechno. Prý od pasu dolů stačí, ale všechno. Obzvláště na všechno kladla důraz, aby předešla dalším výzvám. Oblečení šlo dolů a já jen přemýšlel, jestli je vůbec na urologii běžné nosit něco, co by zakrývalo více než jen hrudník. Trochu trapně jsem se schovával dlaněmi a šel k lehátku. „Tam ne, tady!“ Vyschlo mě v krku a protočily se mi panenky, když jsem se podíval směrem, kam kývla doktorka. Vždyť to je gynekologické lehátko! „Myslíte tam?“ „Ano, sestra Vám pomůže se třmeny.“ Podlomila se mi kolena, takže poslední kroky trvaly celou věčnost. Jako trdlo jsem se začal soukat nahoru. „Trošku blíž ke mně,“ špitla sestra od mých nohou. Chytla mi levou a pak pravou nohu a usadila je do opěrek. Pak vzala řemínky a lehce je sepnula. „Proč mě přivazujete?“ Vylekal jsem se. „To jenom aby Vám nesklouzly nohy, nebojte, není to přitažené.“ To sice nebylo, ale bez cizí pomoci bych se z nich stejnak nedostal. Již dávno nebylo nutné se schovávat. Ležel jsem tam rozcapený a bylo mě vidět v celé naturálnosti. Strašně jsem se styděl. „Nejdříve Vám provedeme sonografické vyšetření prostaty,“ řekla lékařka a přisunula ke mně jakýsi vozík s přístrojem. Moc jsem neviděl a vlastně ani nechtěl. Doktorka si navlékla rukavice a vzala do ruky vyšetřovací „hlavu“. Oproti klasickému sonu ji tvořil jakýsi válec. Šáhla do krabice ve stolu a vyndala z něj – no vypadalo to jako klasický kondom. Narolovala jej na hlavici a namazala jej gelem. „Asi to bude studit.“ No to bylo asi to nejmenší. Hadička od klystýru byla proti tomuto čajíček. Doktorka zatlačila, můj svěrač povolil a sonda zmizela v mém konečníku. Bylo to jednak nepříjemné a docela to i bolelo. Chvíli šmátrala a pak, pro mě s úlevou, prohlásila, že všechno vypadá v pořádku. Spadl mi kámen ze srdce a těšil se, jak budu vysvobozen.

„Jak Vám dopadla moč?“ Otázce jsem zcela nerozuměl, ale sestra odpověděla za mě. „Pán nám žádnou moč nedával.“ „Nevadí, odebereme si ji samy a ještě přímo od zdroje.“ To se mi snad jenom zdá. Polila mě horkost. „Já se vám vyčůrám, kam budete chtít!“ Snažil jsem se protestovat, ale bylo to marné. Prý to není potřeba, když jsem připraven. Ale to já nebyl. „Sestro, připravte mi 18 a jdeme na to.“ Zatímco sestra hledala někde ve skříni, lékařka si šla převléknout rukavice za nové sterilní. Pomocnici to trochu déle trvalo, vrátila se však ke mně plně vybavena. Přivezla malý stolek a na něm nějaké drobnosti a cévku. Dlouhou průhlednou hadičku s barevným plastovým koncem. Hrozně jsem se vyděsil a zkoušel znovu smlouvat a opět marně.

2008-11-17 14:40:42

„Uvolněte se, dýchejte klidně, bude to jen chvilka. Bohužel potřebujeme moč čistou, takže nemohu použít žádná anestetika. Bude to asi trochu nepříjemné.“ Řekla doktorka a uchopila můj penis. Stáhla mi předkožku. Mezitím jí sestra podala nějaký tampon namočený asi v jódu. Doktorka mi otřela půlku žaludu. Bylo mi na nic. A k tomu všemu jsem začal ještě topořit. Ne skutečně mě to nevzrušovalo, ale péče o mého malého kamaráda mě překvapila. Byla tak strašně trapně. Chtěl jsem se propadnout do země, být neviditelný, utéct, ale nic takového se nestalo. „Ale, ale. Říkala jsem, že se máte uklidnit. Takhle vás to bude bolet!“ To se lehko řekne, ale hůře vykoná. „No dobře, přineste mi Foley.“ Vůbec netuším, o čem se bavily, ale sestra obratem přinesla jinou hadičku. Tentokrát takovou nažloutlou, která měla na jednom konci dva vývody. „S touto by vás to nemuselo tolik bolet.“ Řekla a kývla na sestru. Ta rozbalila obal. Doktorka jednou rukou stále držela můj penis a druhou rukou uchopila cévku. Roztáhla mi ústí močové trubice a začala soukat. Moc jí to nešlo, ale asi to bylo způsobeno mou erekcí. Jak do mě cévka začala mizet, pociťoval jsem strašlivé pálení až řezání. Příšerně to bolelo. Když byly 2/3 hadičky ve mně, pocítil jsem zvláštní pocit v podbřišku. Asi nějaký svěrač či co. „Snažte se uvolnit, jako kdybyste se chtěl vyčůrat.“ Toto upozornění bylo samozřejmě marné. Doktorka zatlačila a já měl pocit, že se skutečně pomočím. Z katétru najednou začala vytékat moč a mě se lehce ulevilo. Mám to za sebou. Doktorka však vzala injekční stříkačku a do druhého konce vtlačila plný objem tekutiny. „Tak vidíte, že to tak hrozné nebylo.“ Ale bylo.

V tom se najednou ozval jakýsi zvonek, či bzučák. Strašně jsem se lekl. „Paní doktorko, budete mě potřebovat? Šla by zkontrolovat, co se stalo.“ „Ne, klidně jděte.“ Sestra odešla a já tam zůstal sám s lékařkou. Ležel jsem na koze s erekcí a v penise měl zavedenou cévku, na konci zašpuntovanou, aby nic nevytékalo. Lékařka se zvedla a šla něco psát do počítače. Pak se obrátila znovu na mě. „Máte partnerku, nebo partnera?“ „Partnerku,“ odvětil jsem poraženě. „Víte jak se nejlépe bránit problémům s prostatou mimo pravidelného sexu nebo masturbace?“ Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. „Masíruje vám někdy partnerka prostatu?“ Pozdvihnutým obočím a opětovným ne jsem ukázal, že nechápu o co jde. „Víte, jak se prostata masíruje?“ Když viděla mé tápání, zvedla se a šla si umýt rukavice. Pak se ke mně vrátila. „Důležitá je spoluúčast obou. Vaše partnerka musí pochopit, že nejde o nic nečistého. Pro vás to potom bude zajímavé zpestření sexuálního života,“ začala vykládat a přitom si opět namazala prsty vazelínou. „Pro správné nalezení prostaty musíte ležet na zádech, nohy od sebe pokrčené. Nejvhodnější je, když si před masáží dopřeje klystýr, potom se partnerka nemusí bát nepříjemného překvapení. To ale nelze vyloučit nikdy a je nutné s ním počítat. Ať si koupí vyšetřovací rukavice, stačí ty nejobyčejnější z lékárny.“ Pokračovala a já ani nevěděl, jestli mě to zajímá. „Pro hladký průnik ať použije gel nebo vazelínu. Masíruje se jedním nebo více prsty přes konečník,“ pokračovala a nekompromisně mi strčila dva prsty do řitního otvoru. „Bříška prstů jí musí směřovat nahoru. Po pár centimetrech nahmatá tužší útvar velikosti oříšku. Cítíte to?“ A skutečně jsem tentokrát pocítil příjemnější pocity. „Pokud si nebude jistá, můžete ji sám navigovat. Masíruje se pohybem nahoru dolů nebo krouživými pohyby. Jak je vám příjemné. Nic nesmí bolet.“ Jak pohybovala prsty, pocítil jsem velmi příjemné pocity, jako při masturbaci. Doktorka Kulíková nepřestávala a jen pozorovala mé vzdychání a kroucení těla. Kontrolovala i můj úd. Moc dobře věděla, že se nic nemůže stát, protože jsem měl stále cévku. Pak najednou skončila. Vytáhla prsty a pravila: „Většinou vede masáž k ejakulaci i bez stimulace penisu, ale vůbec nemusí. Doporučuji ji provádět minimálně jednou měsíčně.“ Opět si umyla rukavice a vzala do rukou misku a nůžky. „Teď vás vysvobodím z té cévky. Chvíli můžete mít pocit nutkání na močení, ale to se spraví. Kdyby to do rána nepřešlo, tak přijďte znovu.“ Odstřihla konec cévky z níž vytekla voda. Pomalu ji začala vytahovat a mě začaly cukat nohy. Jak cévka opě procházela prostatou a já byl značně vybuzen, pocítil jsem něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Bohužel bylo pozdě. Nejsem dobrý na přerušovanou soulož, protože u mě vyvrcholení přichází velmi rychle a bouřlivě. A tak se stalo i teď. Když byla cévka si tak z půlky venku, najednou vystřelila ven a já začal stříkat horký ejakulát. Přímo na oblečení lékařky. Svíjel jsem se jak jen to bylo na koze možné. Tak silný orgasmus jsem měl. Doktorka Kulíková zůstala jak opařená. Jen tam tak stála a zírala na mě, jako bych byl ufoun. A já nebyl schopen slov. Když jsem se vzpamatoval, vypravil jsem ze sebe jakousi omluvu: „Pardon.“ To ji probralo. Beze slov si vzala buničinu a beze slov se utřela. Pak se vydala ke dveřím a se slovy, že mě sestra uvolní, zmizela.

2008-11-17 14:42:18

Ležel jsem tam pokořený, ponížený a vrcholně ztrapněný. Sám jsem se nedokázal uvolnit a sestra nikdo. Přišlo mi to celou věčnost, než přišla. „Paní doktorka vás tu nechala samotného.“ Poprosil jsem ji, ať mě uvolní, že už jsme skončili. Moc mi nevěřila, ale pak mě přece jenom šla propustit. Sundala mi nohy dolů podávala mi buničinu. Všiml jsem si, jak mi z penisu vytéká krev. Strašně jsem se vyděsil. „To je od toho cévkování, hodně pijte a ono to přejde. Kdyby ne, tak ráno přijďte,“ řekla a usmála se na mě. Utřel jsem se a šel se obléct. Hned jak jsem vstal, tak se mi chtělo močit. Prý je to normální pocit.

Asi tak po čtvrt hodině se vrátila doktorka. Já si mezi tím povídal se sestrou. Byla moc milá a možná i ráda, že ji někdo odvede od práce na noční směně. Lékařka převlečená do čistého úboru se posadila za počítač a začala psát zprávu. „Tak moč v moči nic nemáte, já jsem také nic zvláštního nezjistila, takže u nás problém nebude. Jak tak koukám do vaší zprávy, tak i ten Utrytochler už nemusíte brát,“ konstatovala nekompromisně. Vytřeštil jsem oči. „Ale já žádné léky neberu!“ „To mi neříkejte, má to tu ve zprávě!“ odsekla podrážděně. Opět jsem oponoval. „Před půl rokem jste se tu léčil s prostatou a měl jste užívat ty prášky.“ „To bude nějaký omyl, já jsem tu poprvé v životě!“ Začínal jsem tušit, o co jde. „Jste Jan Novák, 65?“ „No, Jan Novák jsem, ale 85. To musíte mít někde chybu. Navíc si myslím, že na 43 skutečně nevypadám!“ Byl jsem neskutečně vytočený. Lékařka se podívala do zprávy z pohotovosti a zrudla. Lehce třesoucím hlasem prohlásila: „Když oni to napsali tak nečitelně. Já se vám omlouvám,“ odmlčela se, „ale každopádně můžete být rád, protože jste v pořádku.“ Nebyla schopná se na mě ani podívat. „Tak vám děkuji za dobré zprávy.“ Vstal jsem, sebral si všechny věci a obrátil se k východu. „Nashledanou,“ obrátil jsem se k lékařce, „dobrou noc sestři.“ Usmál jsem se a odešel. Doma jsem více močil krev než cokoliv jiného, ale do rána to přešlo a já byl šťastný, že už se na Urologii nemusím vracet. A přesto jsem se vrátil, ale o tom někdy jindy…

2009-05-29 23:43:48

Chce někdo literární pokračování , nebo to byl úlet, který se sem absolutně nehodí ?


Odpovědět